Fotky: Milan Tykal (EM ET), Martin Hoza, Tomáš Carda
Od malička nás rodiče vychovávají k slušnému chování a elementární věc, kterou každý dennodenně používáme, je poděkování. Občas to člověk myslí od srdce, v obchodě u kasy už děkuje spíše jen ze zvyku a někdy to říkáváme „jen tak“, bez jakékoli váhy a úmyslu.
Za celý svůj život poznáme spoustu lidí a zažijeme hodně situací, kdy se sluší a patří poděkovat. Jsme vděční rodičům za náš život a vychování, ať už bylo jakékoli. Rodině, slečnám a dobrým přátelům za „všetky dobré časy, čo sme prežili“ (H16 – Díky moc) a mohl bych pokračovat dál a dál. O tohle nám ale teď nejde.
BMX je věc, stroj, bicykl a nemá žádné emoce. Neřekne ti na oplátku „nemáš zač“ a je jasné, že materiální věci jsou u většiny z nás na žebříčku hodnot hodně hluboko. Family first, fellaz next a pak už to máme různě. Je potřeba si uvědomit, že malé kolo může člověku dát mnohem víc. Někdo to bere jako obyčejný sport, někdo jako prostředek k získání jakéhosi „fejmu“ a jsou lidé, kteří vnímají BMX úplně odlišně. Právě pro takové milovníky dětského kola je naše krátké zamyšlení a poděkování.
Kdysi v pravěku jsem začal cenit streetovou kulturu a byl klasický floutek – vytahané oblečení, XXXL všechno, kšiltovka na šišce a v kuse sluchátka v uších, respektive diskmen v batohu. Český true school rap a US oldschool mě doprovázely všude, v kapsách fixy na tagování a žádné starosti. Zrovna jsem si kupoval v trafice Pedro a skleněnku a ve výloze vidím Dirtbiker s Pájou Fendrychem na obálce. Tak jsem to rovnou přihodil k nákupu a začala se psát nová životní etapa, která pokračuje s různými upgrady do teď.
První bunnyhopy, manuálky a digování skoček v lese na sebe nenechaly dlouho čekat. Období puberty, v hlavě ženy, kolo a zeleninová pohoda. Krásná doba, všichni kámoši, ať už jsi jezdil na MTBčku, skejtu, BMXku nebo staré trialové TC 50ce. A už jsme doma… První a nejdůležitější věc, kterou mi ježdění na BMX dalo, byli lidé, přátelé, homies. A tihle BMXoví přátelé s sebou vnesli do mého života spoustu dalších nepostradatelných věcí, za které jsem jim vděčný a vždycky budu.
„Když pozná sob soba, mají radost oba, a když jsou spolu dva sobi, radost se jim násobí.“ Jiné trapné pořekadlo mě nenapadlo, ale je to asi nejtrefnější. Říkejte si, co chcete, ale člověk, který je věčně sám, je sad boy / sad chick. Díky kamarádům si člověk začne užívat více cestování, poznávání nových míst a zase a znovu potkává nové a nové lidi. Jak už to v životě bývá, není všechno růžové a taky zažijeme nějakou tu negativní zkušenost. Nejhorší zážitek pro mě osobně bylo, když nás v ostravském betoňáku „uklidila“ parta holohlavých ultras. Netřeba dodávat, že nás bylo pět kluků ve věku okolo šestnácti a jich bylo bezmála dvacet, a většina z nich už měla svoje teens dávno za sebou. Zamindrákovaní debílci se hold vždycky najdou, nedá se nic dělat.
Dobrá parta je základ a není všechno zlato, co se třpytí. Nenechte se zmást, většina BMX týmů není žádná parta, je to mix vybraných jedinců, kteří se tváří jako skvělá partička někde ve videu, ale kolikrát si mezi sebou nemůžou přijít na jméno a je to fakin fake. Jsou samozřejmě i dobré crews, jako třeba FIEND boys, DOOMED, NEARLY a další, u nás třeba Streetlife, CAV nebo lokální influenceří z Young Crew. Co mají výše zmínění společné? Je to jednoduché, jedná se především o kamarády, kteří spolu začali něco tvořit. A opět jsme u lidí, u dobrých lidí, které jsme díky ježdění na dětském kole poznali.
Dám svých pár personal favourites a objasním proč. Musím začít s Tomem Cardou a Ondřejem 3D Zunkou aka Bzukem. S nima jsem začal v Brně asi nejvíc chillovat, dostal se k natáčení videí a zažil extrémní množství situací, které prostě ani ten nejlepší režisér nevymyslí. Všechny Always Ready výlety, flexin na bytě na Slovaňáku, nesmyslná „good bye párty“, když Tom odlétal na Zéland… Pohoda, párty v týdnu, ve dvě ráno kupujeme další láhve borovičky u Vietnamce a druhý den jedu z vesela na brigádu až v jednu po obědě a modlím se, ať mě nezastaví strážci zákona.
Od šéfa Bzuka jsem pochytil ještě jednu a asi úplně nejdůležitější věc v přístupu k životu a skills obecně. Je úplně jedno, co jsi studoval, z jakých jsi poměrů, co od tebe očekává společnost, co po tobě chce mladá nebo rodiče… Když tě něco baví, zajímá tě to a cítíš, že to je vončo, tak nebuď retard, obětuj svůj volný čas a ještě mnohem víc, a běž si pro to! Intergalaktický placák Ondřejovi na dálku za to, jaký je král! Nic dobrého a trvalého nevybuduješ za týden, chce to čas a trpělivost, dveře jsou všem otevřené stejně. Jde jen o to, jestli opustíš svůj zažitý jednoduchý standard a předšlapanou cestičku a půjdeš si za svým jinak, podle sebe a své vlastní hlavy.
Už jsem se zase moc rozepsal, tak to zkrátím. Jsem rád za Jožka Diblíka, bořka stavitele a jednoho z nejpozitivnějších lidí, co znám. Velký props všeumělci Bruškovi, který to má vždycky úplně jinak a je kreativní nejen na kole, ale v životě obecně. Já bych se asi nevydal totálně bez peněz do Jižního Améru, jenom s fixkou a příručními zavazadly… Tomáš Tydlačka, další fella, který mě hodně obohatil a s kterým jsem v záchvatech smíchu propotil víc než jedno tričko. Josefíno Horáček, který si vždycky pravidla spíš tvořil, než aby papouškoval názory jiných. Je Vás moc, klučáci, jsem rád, že díky BMX mám homies everywhere. V Praze obědvám s Víťanem, večeřím s Ludisem a Gabsonem vypimpenou SVK vaječinu, v Jeseníkách felím na vyhlídce s Ondrou Konrádem a Čenckem… Aj na východě se díky BMX neztratím. V Blavě je Papa Ďurson taky ready na moji návštěvu (o které už mluvím mooooc dlouho) a když to přehrotím až za Tatry, tak věřím, že Jakubko Palinský, Matúš Žihlava nebo Holub by mě taky nechali přefelit chladný východňarský večer. Ve Francii si můžu dát Chardonnay s Yvanem a když zabloudím do Varšavy, ma boy Hawold mě taky vždycky rád uvidí…
Prostě THANKYOUBMX za to, že jsi mi dalo do života spoustu dobrých lidí, pár skvělých přátel a ještě mnohem víc! Love ya all, homies! <3
Další díl povídání už je téměř ready, tak zase někdy...